Jsem máma i dcera, narodila jsem se v době takzvaných Husákových dětí do rodiny, kde se o emocích, citech a sebevyjádření nemluvilo. Ne proto, že by nebyly důležité, ale protože se je samotné nikdo nenaučil pojmenovat, sdílet a bezpečně prožívat.

Už ve dvaceti jsem věděla, že nerozumím svému vnitřnímu dialogu a emocím, které prožívám. Neuměla jsem je správně pojmenovat ani prožít, a tak jsem je potlačila. Jela jsem podle přesvědčení, které jsem si odnesla z prostředí, ve kterém jsem žila, které mě určovalo a věřila jsem, že je to moje pravá identita.

A samozřejmě jsem nechtěla opakovat věci, které se mi na rodičích nelíbily, jen mi nedocházelo, že to dělám také – jen v jiné podobě.

Potlačení emocí, ať už prací nebo fyzickou aktivitou, se po vážné nemoci v rodině vrátilo jako bumerang v takové síle, že jsem vyhledala terapeuta. Ten mi tehdy řekl: „Úzkost, nic vážného vám není. Jen potřebujete dát pozornost jinam.“ Dnes to vnímám jinak…

A přesto to tehdy mělo smysl. Terapie mě na chvíli postavila na nohy a pomohla mi dát zpět pozornost rodině, paradoxně jsem se v té době konečně naučila lyžovat, po dlouholetém snažení. Stále jsem ještě nechápala, že mi nikdo a nic nepomůže, pokud nezačnu uvnitř sebe.

Místo toho jsem se neustále přizpůsobovala okolí a lidem okolo a hledala řešení hlavně venku. Věřila jsem, že když budu respektující matka, manželka a kamarádka potřebám jiných, že bude vše v pořádku. Život mi později ukázal velmi tvrdě – rozvodem a zároveň zradou blízké kamarádky – že je to jinak. Tehdy jsem ještě nevěděla, že lidé a situace kolem mě mi zrcadlí, co si nesu uvnitř a co potřebuji uzdravit. Jedni z mnoha mých učitelů.

Rozvod mi časem přinesl úlevu a pocit, že se můžu nadechnout, ale ještě to nebyl okamžik mé největší proměny a probuzení. Tou se stala až nemoc a následně smrt mého kamaráda, která mě zastavila úplně jiným způsobem. Právě tehdy jsem si začala klást otázky: